Na počátku 20. století, přestože obec Nový Vestec byla založena před více jak 120 lety ( v r. 1777 ), zde bylo stále jen patnáct chalup s malým hospodářstvím a nevelkou výměrou pozemků. Šestnácté číslo měla obecní pastouška a čp. 17 hostinec " Na Výletě ". Vestečtí občané byli skromní a neměli zvláštní vzdělání. Pouze někteří z nich byli vyučeni ve stavebnictví jako tesaři či zedníci. Většinou se po celý rok živili prací v okolních lesích, v zimě při těžbě dřeva, na jaře a v létě při vysazování lesa a ošetřování školek. K živobytí přispívala i jejich malá hospodářství. Obec byla prakticky odloučena od okolí, a proto si žila vlastním životem. Život obce prakticky ovládalo několik větších rodin. Byly to rodiny Jedličkových, Svobodových, Peškových, Bodlákových, Veselých, Malých a Dolanských. Když jejich děti dorůstaly, vdávaly a ženily se mezi sebou, takže v obci byli navzájem všichni příbuzní, a pro malé děti byl každý vestecký občan strýcem nebo tetičkou. Jedno příbuzenství pro příklad: Rodina Veselých měla dva syny a dvě dcery. Jedna z nich se provdala za Čvančaru, druhá za Malého. Syn Veselých se oženil s jednou ze tří sester Jesličkových, druhá si vzala Dolanského, třetí Pešku. Peškův bratr se oženil s Bodlákovou, bratr sester Jedličkových se Svobodovou. Protože to byly rodiny chudé, nemohli svým dorůstajícím dětem poskytnout finanční věno. A tak jim alespoň ze svých pozemků, které ležely u hlavní silnice, dávaly stavební parcely pro stavbu rodinných domků. Vesnice se tak postupně rozšiřovala. Takto si v obci postavili členové rodiny Bodlákových, Peškových, Svobodových, Jedličkových, Dolanských a Čvančarových. Dalším důvodem ke stavbě rodinných domků bylo na počátku 20. století založení a výstavba vodárny v Káraném a pak její provoz, který poskytoval pracovní příležitosti. Přesto, že zde žili lidé prostí, bez zvláštního vzdělání, vyskytli se mezi nimi jedinci, kteří vynikli nad průměr. Jedním z nich byl Josef Veselý, který pocházel z vážené a movitější vestecké rodiny. Otec Josefa Veselého byl starostou obce již před I. světovou válkou a pak i po celou její dobu. Po válce byl v obecním zastupitelstvu zase jeho syn Josef, který byl pokrokovým hospodářem a zaváděl v zemědělství nové metody, jako např. umělou závlahu, první začal pěstovat rané brambory a snažil se výměnou nebo koupí scelovat své pozemky. Když se ve 30. roce dostali do zastupitelstva mladší občané, přemluvil je, aby si pronajali obecní honitbu od obce a sám se v ní stal prvním revírníkem. Škoda, že tragicky zemře již v r. 1934. Dalšího je třeba vzpomenout starostu Josefa Čvančaru. Pocházel z č. popisného 7, kde hospodařil později jeho mladší bratr Václav. Pan Čvančara pracoval ve vodárně. Když si založil rodinu, postavil pak na parcele, kterou dostal naproti rodnému domu, vlastní domek. Při volbách 9. 11. 1931 byl zvolen starostou obce a tím byl až do konce II. světové války. Měl velký přehled a snažil se obec dle možností zvelebovat. Jako první zde byl v r. 1932 zaveden elektrický proud, byla vyasfaltována Hlavní ulice, aby se v létě při zvýšeném provozu aut neprášilo. Břehy Jizery nechal osadit lavičkami. Svým jednáním si získal sympatie a navázal dobré vztahy i s rekreanty a letními hosty, kteří se pak snažili obci pomoci. Např. ministerský rada ing. V. Straka a stavitel Hořejší, kteří věnovali obci ovocné stromky na výsadbu aleje podél silnice ke Staré Boleslavi, když stará alej v r. 1929 vymrzla. Jeho rozvahu a klid oceňovali občané hlavně za okupace, kdy docházelo k častým hospodářským kontrolám. Velkou pomocnicí mu byla jeho jediná dcera Anna, prodaná za p. Váchu. Po válce, kdyř nastoupili do vedení obce členové národních výborů, předal Josef Čvančara vládu v obci jiným a pro staří přestal v obci působit. Zemřel 2. 6. 1961.
Závěrem lze říci, že vestečtí občané byli snášenliví a jejich sousedské hašteření se nikdy nemuselo řešit před soudy. I jinak to byli lidé hodní. Neví se o nikom, že by byl vrahem, a nikdo nebyl ve vězení pro násilný trestní čin nebo větší krádež. Proto by dnešní občané měli být na své předky hrdí a tuto vesteckou čest by si měli uchovat z lásky ke své rodné obci. Měli by se snažit o rozkvět naší vesnice, aby byla stále pěkná a aby z ní měli sami radost a všem našim hostům se líbila.
Nahoru